Je tady listopad a období sucha střídá období dešťů. Přestože by tomu člověk před pár týdny nevěřil, poušť, která poslední měsíce Didii obklopovala, se začíná znovu zelenat, z písku raší nová tráva a my zase můžeme farmařit. Za tu dobu, co jsem tady, se toho ale změnilo mnohem víc než jen počasí. Jestli tě zajímá co, čti dál, a jestli tě zajímá, co si Afričani myslí o Evropě, čti až do konce.
Za uplynulé měsíce se Didia velmi změnila, aspoň z mé perspektivy. Když jsem v lednu přijela, potkala jsem tu 4 spoludobrovolníky z Evropy, ti všichni však postupně odjeli, Nick v únoru, Klaudi v březnu a Majka s Tabeou v červenci. Na začátku července mě přijela podpořit česká dobrovolnice Evča, ale i ta se koncem září vrátila zpět domů a teď tu jsem sama. Jak místní, tak lidi z domova mají trošku strach, jestli se necítím osaměle, když tu jsem sama. Tak zaprvé sama tu rozhodně nejsem, naopak občas by se člověk před lidmi rád někam schoval, a za druhé osaměle se někdy cítím, ale to je prostě normální součást dobrovoné služby.
Proměnilo se i složení naší salesiánské komunity. V červnu přišel nový bratr, takže už tu nejsou dva ale tři. Bratr se jmenuje Oswald a je to můj učitel svahilštiny. Velkou změnou, co se za poslední měsíce udála, byla výměna dvou ze tří kněží. Zůstal tu pouze otec Felix, ředitel školy. Na místo rektora přišel otec Nico, který pochází z Keni, a na místo administrátora otec Saguti, ten je odsud z Tanzanie.
Takhle to aspoň bylo, když jsem tento příspěvek začínala psát, jenže to bych nebyla v Africe, kdyby se neodehrály další náhlé a nečekané změny. Toho, že jsem tu jediná dobrovolnice z Evropy, jsem si užívala necelé dva týdny, pak přijel dobrovolník Joseph z Anglie. O tom, že přijede, jsem se dozvěděla den předem. Nebudu lhát, nevítala jsem ho úplně s otevřenou náručí. Náhlé změny nemám ráda. Nemohla jsem se na jeho příjezd naladit a štvalo mě, že mi nikdo nic neřekl, ale jinak Joseph je moc fajn a jsem ráda, že tu je.
Horší to bylo s další změnou. Koncem října přeložili jednoho z bratrů do komunity v Dar es Salaamu. V úterý mi řekl, že zítra ráno jede. Nakonec jel až ve čtvrtek, tak jsem se s ním stihla aspoň trošku rozloučit, ale stále mi nedochází, že už tu Mahoo není a nebude.
Můj evropský mozek asi nepochopí, že se tak radikalní změny dějou ze dne na den. Sama sebe už teď připravuju na to, že vlastně odjíždím. Vím, že neletím zítra nebo příští týden, neletím ani příští měsíc, ale čas se mi pomalu a jistě krátí a představa, že lidi, s kterými tu jsem dennodenně v intenzivním kontaktu, třeba už nikdy neuvidím, není lehká, proto se na to snažím psychicky připravit.
Každopádně moje melancholické okénko končí a ráda bych navázala na předchozí článek. Minule jsem psala o tom, co mě překvapuje v Tanzanii a dneska navážu tím, co Afričany překvapuje v Evropě nebo mimo jejich kontinent. Nevycházím z širokého vzorku respondentů, ale dotázaní se na odpovědích na otázku, co je v cizině překvapilo nejvíce, shodovali. Ptala jsem se otce Nica, který studoval teologii v Římě, otce Sagutiho, který studoval v Jeruzalémě, a několika dalších lidí, kteří mají mimoafrickou zkušenost a které jsem za 9 měsíců tady potkala.
Když jsem se ptala otce Nica, co ho v Itálii nejvíce překvapilo, jako první nekompromisně vychrlil, že lidi chodí nazí po ulicích. Už jsem dříve psala, že Tanzanci chodí více zahalení než my v Česku. Když mi kamarádi během léta posílali rok staré fotky, zaskočilo mě, jak krátké kraťasy nebo sukně doma nosím. Každopádně ani tady se ve větších městech oblékání tolik nehrotí, proto jsem se otce Nica ptala, jak je to v Keni, jestli třeba v Nairobi se snese kratší sukně nebo odhalená ramena. Reagoval slovy, že v Nairobi je zima, takže tam nikdo minisukně nenosí, ale myslí si, že dotyčná by mohla být za vyzývavý outfit na ulici zbita.
Místní nevědí, jaká je v Evropě móda. I můj krejčí z toho byl zaskočen. Dávala jsem mu látky a rozměry na sukně pro kamarádky. Než se k šití dostal, trvalo mu to dva týdny a během té doby zapomněl, co jsem to chtěla. Jednou si tak sedím ve svém pokoji a do toho mi volá pracovník Kulwa, že na mě Mcheka na Kuku, krejčí, čeká pod mangovníkem. Říkám si, co se asi stalo, že za mnou přišel až do školy, nicméně si obuju boty a jdu. Mcheka na Kuku se mi snaží vysvětlit, že má problém. Nerozuměla jsem tomu, co říká, ale nechtěl se mi vytahovat překladač a řekla jsem si, že to nějak vykomunikujem. Nevěděla jsem kam jde, ale šla jsem za ním. Došli jsme za bránu školy. Tam měl zaparkovanou motorku a na ní byl položený zápisník, do kterého si zapisuje objednávky. Nalistoval stránku, kde si poznačil rozměry na sukně pro moje kamarádky, a vysvětluje, že jsem mu dala špatné. Na to říkám, že je to správně. On na to, že ty sukně budou hrozně krátké. Tak se smíchem vysvětluji, že to jsou sukně do Evropy a tam je sukně do půlky stehen úplně v pohodě. Trochu nad tím kroutil hlavou, ale sukně nakonec ušil.
Otec Saguti na moji otázku, co ho v Izraelii nejvíce překvapilo, odpověděl bez váhání, „Lidi chodí na procházky se psi a sbírají jejich hovna.“ Ne že by měl něco proti psům, ale pes by měl přece hlídat. Do teď podle mě nepochopil, proč má někdo psa jako kamaráda. Na tomhle se oba kněží shodli. Malinkato s nechutenstvím otec Nico vzpomínal na svou kamarádku, která se svým psem jí v jedné místnosti, co víc, pes snad může spát uvnitř jejího domu. Přestože psa nemám a můj vztah k nim je neutrální, tzn. nevadí mi, ale do baráku bych si ho nepustila, tahle odpověď mě velmi pobavila.
Afričani taky ne zrovna rádi vzpomínají na množství kuřáků v ulicích a lidi líbající se na veřejnosti. Dotázaní mluvili o Evropě i v lepším světle, ale o tom vám nepovyprávím, protože ty hezké věci už si nepamatuju.
