Ahoj, jmenuji se Suleiman John Lazaro, pocházím z Tanzanie, je mi 16 let a studuji Don Bosco Secondary school. Mám zrakové a sluchové problémy, takže nemůžu číst a psát bez brýlí nebo se zdržovat na hlučných místech. Hluku je všude dost, a to třeba i v pavilonu během mše nebo ve třídě, takže se snažím vyhledávat klidná místa, když to jde, protože mě jinak bolí hlava. To mě ale do jisté míry izoluje od ostatních a vedení školy to utvrzuje v tom, že nejsem pro školu dost dobrý. Bylo mi několikrát doporučeno, abych se poohlédl po jiné škole. Moji rodiče se mi snažili poskytnout potřebnou péči, ale pro nedostatek financí se jim nepodařilo zajistit mi brýle a naslouchátko. Budu velmi vděčný, když mě podpoříte a pomůžete mi sehnat brýle a naslouchátko, abych mohl pokračovat ve studiu.
Ahoj, jmenuji se Josefína Vrbová, pocházím z České republiky, je mi 22 let a doufám, že mě všichni znáte. Už je to víc než 9 měsíců, co jsme se naposledy viděli. Od ledna tohoto roku působím jako misijní dobrovolnice na jedné salesiánské škole v Tanzanii. Nevím, jak vám v Česku, ale mě tu čas plyne hrozně rychle, takže už vlastně pomalu balím kufry, přestože tu pobudu ještě necelé 3 měsíce. Každopádně 18. ledna se vracím, takže na farním společenském večeru společně zaplesáme.
Rozhodně jsem nejela do Tanzánie rozdávat peníze a organizovat sbírky, i když jsem před odjezdem nebyla nějaké formě finanční podpory úplně uzavřená, pokud bych viděla, že to pomůže. Tento můj přístup se rychle změnil po té, co jsem dorazila na místo. Kromě toho, že ceny tu nejsou o tolik nižší, jak jsem si možná z Evropy představovala, a 100 korun rozhodně nepokryje náklady na jídlo pro dítě na celý rok, viděla jsem, že naše škola má sponzorů dost, a ne vždy si místní darovaných věcí váží. Sice poděkují a to ve velkém stylu, ale jak se s věcmi od sponzorů zachází, to už je druhá věc. Slyšela jsem mnohokrát od Evropanů, kteří Afriku navštívili, že Afričani mají často mentalitu “bílej dá“, ale v Evropě mě nikdy nenapadlo položit si otázku, „a kdo je to naučil?“ Samozřejmě je ušlechtilé pomáhat lidem v nouzi, ale je také potřeba přemýšlet nad důsledky svého jednání. Neříkám, co je správné a co je menší a větší dobro nebo zlo, to sama nevím, ale rozhodně se mi nelíbí, že finanční pomocí z Evropy místní učíme nezodpovědnosti. Oni se totiž ani nemusí učit hospodařit, když se sponzoři sami od sebe hrnou. Vůbec nehodnotím, jak těžký nebo lehký život tu lidé mají, jen mám pocit, že si musí pomoct sami.
Možná se teď ptáte, proč vám tohle píšu, když vás zároveň jedním dechem žádám o peníze. Asi nechci umocňovat stereotyp, s kterým nesouhlasím, přesto bych ráda podpořila Suleimana jako svého kamaráda. Suleiman je jeden z mála studentů, ke kterému mám blízko prakticky od doby, co jsem tady. Myslím, že jsem tu byla možná měsíc, když přišel a začal mi vyprávět příběh o sobě. Jen jsem tehdy seděla a ani nedutala, protože jsem fakt netušila, co bych mu mohla říct. Suleimanova rodiná situace je komplikovaná. Pro jeho otce není vzdělání prioritou. Sám snad nedokončil ani základku. Jeho maminka vystudovala účetnictví a pracovala v bance, ale byla manželem donucena diplom prodat, takže nyní se snaží vydělat na živobytí prodejem, otevřela si malý krámek s potravinami. Když se u Suleimana objevily zdravotní komplikace, proti své vůli podstoupil několik rituálů u tzv. “witch doctors“ neboli šamanů, kterým jeho otec důvěřuje více než medicíně.
Naše škola je internátní, takže Suleiman se s rodinou moc nevidí. Loni byl několikrát nemocný, a protože nedostává kapesné, volal tátovi s prosbou, zda by mu poslal peníze, aby mohl jít ke školní zdravotnici. Dostal odpověď, že pokud je ze školy unavený a nechce studovat dál, nemusí. Podobně jeho jednání vnímají i salesiáni. To, že se vyhýbá hluku, vnímají tak, že se nechce zapojit do kolektivu. Rozhodně si nemyslím, že by naši kněží neměli studenty rádi. To mají a moc, jinak by nedělali to všechno, co pro ně dělají, ale je tu tisíc studentů a na nějaké výjimky a individuální přístup není prostor.
Suleiman byl zvyklý jídat na nějakém skrytém místě, jenže to mu bylo zakázáno, takže přestal jíst obědy a večeře. Občas mu někdo z kamarádů koupí ve školním obchůdku nějaké pečivo, ale i tak občas nejí i tři dny. Několikrát zvažoval přestup na státní školu, ty však mají velmi nízkou úroveň a problém s hlukem by se tam nevyřešil. Suleiman je velmi bystrý a pilný student a uvědomuje si důležitost vzdělání. Studium bere jako klíč k dobré budoucnosti. Jakožto nejstarší sourozenec vnímá odpovědnost nejen za sebe, ale taky za maminku a své dva mladší sourozence, protože otec se o rodinu moc nestará. Pracuje jako řidič a kromě toho, že je neustále na cestách, má ještě druhou manželku.
Pokud vám dává smysl Suleimana podpořit, mílí neratovičtí farníci, Pán Bůh vám to jistě oplatí na dětech. Mějte se krásně a jumapili njem (= hezkou neděli)!
Vaše Josefínka