Alpy 12.-15.8.2020

             V brzkých ranních hodinách jsem procházel Neratovicemi až k Cúthům, odkud jsme vyráželi na naši výpravu. Cesta autem byla klidná a až na podivné značení objížďky a občasné zprávy z Radiožurnálu nás nic nevyvedlo z míry. Po šesti hodinách jízdy jsme dorazili k našemu cíli, Totes Gebirge. (K Mrtvým horám)

                 Stáli jsme v údolí a s úžasem hleděli na horské štíty, které čněly ve výšce nad námi. Byly tak uchvacující, že se k nim naše výprava musela ihned vydat. Slunce hřálo a naše hlavy plnila obava, jak polezeme v takovém vedru tisíc výškových metrů nahoru. Když jsme však došli k úpatí, naše obavy se rozplynuly. Cesta byla zastíněná vrchy a teplota s vystoupanými metry klesala. Některé úseky byly velmi strmé, ale schůdné, tak jsme po čtyřech a půl hodinách vystoupali k první horské chatě Welser Hütte, jež nám sloužila jako nocoviště.

    Druhý den naše cesta vedla k nejvyššímu bodu naší výpravy, a to vrcholu Grosser Priel. Po pár lezeckých úsecích s žebříky a lany, jsme dorazili do sedla. Ihned nám bylo jasné, proč se tyto hory jmenují Mrtvé – impozantní holé vrchy, mezi kterými se rozprostírala kamenitá poušť, nikde ani lístek. Ze sedla jsme se vydali k vrcholu, ke kterému vedl malý hezký hřeben, na jehož konci na nás čekal veliký červený kříž označující Grosser Priel.  Chtěli jsme si u něj udělat fotku a jako fotograf nám posloužil zdatný český horolezec, který právě pokořil ferratu vedoucí z druhé strany hory.

Sestup dolů byl o hodně náročnější než výstup. Nejdříve dlouhé slézání po žebřících a lanech, potom kluzká sněhová plotna, kterou jsme někteří více a někteří méně, využili k zimním radovánkám. Když už se zdálo, že to nejtěžší máme za sebou, začalo opravdu dost pršet. Naštěstí déšť brzy přešel a jediná vzpomínka na něj byl Grosser Priel zahalen v černém mraku, na nějž jsme hleděli z druhé chaty Prielschutzhaus.

Třetí den byla v plánu hřebenovka, nejdelší úsek celé cesty. Předpověď na odpoledne nebyla moc přívětivá, a proto jsme zvolili svižné tempo. Po prvotním stoupání jsme opět procházeli kamennou pouští. Široko daleko nerostla žádná rostlina, a i kdyby snad nějaká vyrazila, jistě by se o ni rychle postarali kamzíci, kteří se procházeli po kamení. Kamenná pustina se zdála nekonečná. Věděli jsme, že na konci na nás má čekat rozkvetlá horská louka, proto ji každý s napětím vyhlížel, ale všude byli jen kameny bílé tak, že by na nich mohli Američané natočit přistání na Měsíci.

Když už jsme konečně došli k místu, kde cesta schází do údolí, louku jsme neviděli. Začali se vést debaty, kde by asi tak mohla být, protože se nikdo z nás nechtěl smířit s představou, že bychom ještě někam museli stoupat. Naštěstí byla horská louka jen schovaná za skalami.  Místo dalšího stoupání, jsme jí prošli k poslední chatě u jezera Pühringer Hütte.

Poslední den byl sestupový. Bylo potřeba sejít tisíc výškových metrů, protože přes noc pršelo, bylo všechno kluzké a bahnité. Klesání bylo opravdu příkré a na spoustě míst byly lana a žebříky. Tyto překážky jsme naštěstí překonaly a odměnou nám bylo svlažení v horském jezeře. Po osvěžení ve vodě jsme se vydali na cestu a šťastně dorazili domů.

Horským vůdcům, horalům a horalkám,

díky za krásně prožitý požehnaný čas a obohacení na Duchu i těle

– Byli jsme v horách!

FOTKY ZDE

Žádné komentáře :

Okomentovat