Švýcarsko 2019 od Mračků


Švýcarsko Saas – Grund 2019

            Letos se nám poštěstilo zúčastnit se mimořádné dovolené. Nic jsme neponechali náhodě a svěřili jsme se moudře do rukou zkušených, ostřílených a bohulibých lidiček, kteří se postarali o výběr lokality (Švýcarsko Saas-Grund), termínu (nejlépe po termínu prázdnin zdejších dětí, 17. 8. - 24. 8.), nabídky všemožných tras výletů, ubytování (no, chybička se vloudila a na poslední chvíli bylo místo změněno na Ferienhaus Tabor v rámci ubytování Don Bosco http://www.feriendonbosco.ch/site/ ). Samotné dovolené předcházelo několik společných schůzek počínaje zářím 2018 a konče červencem 2019. Postupem času se přihlásilo neskutečné množství zájemců z řad rodin i jednotlivců. Nevím to přesně, ale myslím, že číslo dosáhlo úrovně 54 osob. Vzhledem k různým okolnostem, které s ohledem na konkrétní lidi, nezmiňujeme, se nakonec číslo ustálilo na úctyhodných 47 osobách (10 rodin a 3 jednotlivci).
            Díky radám organizátorů se nám podařilo sbalit potřebnou výbavu (oblečení, obuv, jídlo, sportovní náčiní, spacáky a ostatní ne nepodstatné věci jako doklady, mapy, peníze – eura, švýcarské franky, dálniční známky, pojištění, mobily, tablety i tablety, lékárničky – které jsme dokonce použili, drogistické maličkosti apod.) Bylo toho hodně a vůbec nevíme, jak se nám to nakonec podařilo do auta nacpat.

Sobota 17. 8.
            Cesta byla dlouhá, předlouhá. Na výběr byly minimálně dvě trasy. My zvolili tu delší ale prý bezpečnější. Měla cca 1067 km (ti, co jeli z Neratovic to měli kratší, my jeli z Mělníka). Trvala i s přestávkami 14 hodin. Přežili jsme to, počasí nám přálo, nebylo horko a naštěstí nesvítilo ten den sluníčko. Přivítalo nás příjemně chladnější ovzduší švýcarských Alp s neskutečně vysokými štíty hor kolem dokola. Tatam byla naše polabská nížina. Ferienhaus Tabor nás přijal do svého příbytku a nabídl nám svou pohostinnost se vším všudy. Díky menšímu počtu zúčastněných se na nás místo jednoho pokoje dostaly dva propojené pokoje a tak děti sdílely větší pokoj a rodiče menší. Byly tam palandy, ale to naše děti spíše potěšilo, obzvláště holky si zabraly vyšší patra a spodní nechaly klukům. Nám velkým vyrazila v dobrém slova smyslu dech kuchyně, která byla opravdu profesionálně zařízená a nově vybavená. Ženská část osazenstva nejvíce ocenila tříminutovou myčku. Opravdu, něco takového se jen tak nevidí. Trochu vítr z plachet nám vzala absence mikrovlnné trouby, kterou my Češi hojně a rádi využíváme. Takže popcorn do mikrovlnky zbyl až zpět do Čech. Trošku jsme se potrápili tříděním odpadů, na které je zde ve Švýcarsku opravdu dáván velký důraz a občas jsme se dohadovali, co patří do plastů, co do bioodpadu a co do směsného odpadu.
            V sobotu večer jsme se postupně všichni sešli v domě Tabor, přišli i ti, kteří byli ubytováni v jiných ubytovacích zařízeních. Kdo přišel včas, stihl první mši vedenou otcem Peterem. Poté nám Marián oznámil, jaké má úmysly po nedělní mši. Rádi jsme jeho program přijali, protože únava a lenost přemýšlet vzaly za své.

Neděle 18. 8.
            Společně jsme se všichni zúčastnili mše ve zdejším kostelíku (Saas-Grund). Dokonce jsme si část mše užili i v českém jazyce díky otci Peterovi, který koncelebroval mši se zdejším zastupujícím farářem. Následovalo společné focení, rychlý oběd (každá rodina, případně jednotlivec si něco uvařili a první a zároveň poslední společný výlet – Kapličková cesta do Saas-Fee). Cestou jsme se u každé kapličky pomodlili jedno tajemství růžence. V Saas-Fee jsme nastoupili do lanovky a nechali se vyvézt na první velkou horu Felskinn (3000 m). Zde jsme se prošli po části ledovce a zjistili, jestli naše výbava na hory je dostačující. Místy to klouzalo a bořilo se. Sluníčko svítilo jak o závod a tak jsme se mazali a mazali, na očích sluneční brýle a na hlavách čepičky. Někteří neodolali a navlékli palčáky, aby uhnětli sněhové koule.
            Od tohoto dne u nás večer začali „burzy výletů“. Každý večer jsme se totiž scházeli po večeři a po mši v jídelně a snažili se domluvit s jinou rodinou nebo skupinou na následující den. Bylo to velmi zábavné, neboť tak dokonce docházelo k vznikání skupin napříč rodinami a jednotlivci. Vytahovali jsme mapy a domlouvali se, kdo kam následující den půjde. V potaz jsme brali doporučení Mariána, který nám kladl na jedné z předprázdninových schůzek na srdce, abychom si vybírali skupinky podle svých fyzických možností, zájmů a sympatií. Myslím, že se nám to celkem podařilo.

Pondělí 19. 8.
            Naši rodinu na tento den opustila „hlava rodiny“, která se s jinými hlavami rodin spojila a to doslovně i lanem a vyrazila na Allalinhorn (4027m) otestovat své fyzické a psychické možnosti. Těch hlav šlo společně pět (4 muži a jedna žena – statečná Maruška). Vyjeli nahoru nejvýše položeným „metrem“ Evropy a úspěšně vystoupili na horu Allalinhorn. Po sestupu do výšky 3500m navštívili Eispavillon vyhloubený v ledovci.
             Zbylá část naší rodiny, která přemluvila další 3 rodiny, putovala za svišti. Vybavili jsme se syrovou mrkví, abychom ta roztomilá zvířátka nakrmili. Dojeli jsme do Saas-Fee autobusem (naše české jsou lepší, mají otevírací okýnka) a pak lanovkou na Längfluh (2870 m), kde jsme se nejprve kochali výhledy na ostatní velké a vyšší hory a také jsme dalekohledy pokukovali na Allalinhorn, jestli nespatříme našich pět souputníků. Počasí si s námi zahrávalo, dole trošku pršelo, nahoře svítilo sluníčko, ale než jsme se seřadili na společnou fotku, zahalily nás husté mraky a viditelnost se rapidně zhoršila. Proto jsme se dali na ústup a sjeli lanovkou na Spielboden (2448 m), kde jsme se pustili na prudkém srázu do sestupu, abychom viděli výše zmiňované sviště. Svišti se ukázali a pak hned zmizeli, mrkev je moc nezajímala, asi byli překrmeni. Trošku nás zklamali a nebo nás bylo hodně a jich málo. Sestupovali jsme dál do údolí Saas-Fee. Některé z nás zmohla únava a tak jsme se rozdělili na dvě skupiny v domnění, že jedna skupina dojede „domů“ busem a druhá „pěškobusem“. Pěší skupinka nakonec narazila v blízkosti Saas-Fee na další sviští kolonii. Tito svišti byli zjevně civilozovaní, protože se nebáli, jídlem nepohrdli a nechali se vyfotit. Také proto asi byli o polovinu větší než svišti bydlící ve vyšší nadmořské výšce pod lanovkou. Od svišťů nás vyhnala dešťová přeháňka a tak jsme místo pěšího pochodu domů zvolili raději autobus ze Saas-Fee. Jaké byo naše překvapení, když se obě naše skupiny opět sešly na autobusovém nástupišti.
            Doma následovala večeře (dle možností a zásob a chuti každého z nás), pak pravidelná mše v podání otce Petera s krásným hudebním doprovodem našich mladých zpěváků a kytaristy. A po večeři opět „burza výletů“ na další den.

Úterý 20. 8.
            Tento den jsme si mysleli, že si odpočineme a načerpáme síly na dny další. Proto jsme zvolili wellness okruh na Kreuzboden (2400m) a výhled na osmnáct čtyřtisícovek z Hochsaas (3200 m). Dnes nás počasí tedy opravdu vypeklo – tento den bylo „šeredně“. Pršelo, bylo chladno a viditelnost velmi špatná. Dokonce i velcí optimisté prohlásili tento den za nepěkný, co se počasí týkalo. O to příjemnější byla horká sprcha v Taboru a teplý čaj. (Zajímavé bylo, že v Taboru tekla ze studeného kohoutku ledová voda a z teplého hodně horká.)
            Večer byla mše a „burza výletů“, po ní samozřejmě volná zábava uvnitř (fotbálek, ping-pong, debaty) nebo venku (volejbal, fotbal, debatní kroužky).

Středa 21. 8.
            Pro naši rodinu nejnáročnější den. Byl to asi jediný výlet, kdy jsme nevyužili lanovek, ale jen autobusu, abychom se dovezli k přehradě Mattmark. Sem jsme dorazili jako velmi početná skupina, která se rozdělila na dvě části. Ambicióznější skupina vyrazila na výstup od přehrady vzhůru k italskému sedlu Jazzilücke (3081m). Dále pokračovali na italské straně a zpět sestoupili do městečka Saas-Almagell. Cestou se někteří odvážlivci vykoupali v ledovém jezírku.
            Druhá pohodovější skupina se vydala na pouť k Madonně na švýcarsko-italské hranici ve výšce 2870 m. Byla to dost krkolomná cesta po kamenité skále, pod vrcholem s krátkým zasněženým přechodem. Celou cestu jsme doufali, že nezaprší, protože slézat po mokrých kamenech by nebylo zrovna idylické. Zlatá socha Madonny nás k sobě lákala a tak jsme byli motivováni vystoupat až k vrcholu. Po shlédnutí sochy, focení a modlitbě jsme slezli kolem jezera Lago Smeraldo na italskou stranu a navštivili zdejší pub, abychom se posílili a odpočinuli před zpáteční cestou. Italské kafíčko, čokoláda, smažené brambůrky nás dostatečně nasytily. Cesta zpátky byla kupodivu rychlá, v dětech se probudily soutěživé pudy a ani my starší jsme nechtěli zůstat pozadu. Navíc, když jsme zjistili, že nám brzy odjíždí autobus domů, tak jsme hodili nohy na ramena a svižně kráčeli k zastávce busu. Tato túra měla jen 14,5 km, ale 700m převýšení. Únava se dostavila záhy, takže po večeři jsme padli do postelí a vynechali i večerní mši. Jak jsme se později dozvěděli, chybělo nás na mši více. Asi to byl opravdu nejnáročnější den.

Čtvrtek 22. 8.
            Protože někteří z nás neviděli „civilizované sviště“, rozhodli jsme se je ještě jednou navštvívit. Abychom využili svůj pracně získaný Bürgerpass, vyjeli jsme lanovkou společně s větší skupinou na vrchol Hannig (2336m), kde jsme nechali mladší děti vyřádit na obrovské skluzavce. Větší část skupiny se oddělila a vystoupala na vrchol Mällig (2700 m) a následně někteří doputovali pěšky zpět až do Tabora.
            Naše zvířátkomilovná skupinka se vydala na sestup Sluneční stezkou. Cestou dolů se někteří z nás bavili testováním elektrických ohradníků. (Není prý nad to, než podat nic netušící osobě ruku a přitom se držet drátu pod proudem....) Kolem stezky bylo neskutečně hodně hub (Švýcaři je prý nesbírají, my Češi ano), proto někteří z nás měli k večeři chutnou smaženici. Svišti byli fajn, ale museli jsme si na ně počkat. Pak se nechali krmit i pohladit. Abychom si užili lanovky, vydali jsme se ještě jednou dvěma lanovkami na Längfluh a zpět. Slabší povahy měly trochu problémy se změnou tlaku v různých nadmořských výškách, ale nakonec to ustály.
            Večer pravidelná mše, burza výletů a dokonce loučení s některými, kteří se rozhodli v pátek odjet domů.

Pátek 23. 8.
            Poslední den výletů už jsme nechtěli moc pokoušet, zvláště po nepěkném úrazu statečné Marušky. Vydali jsme se znovu na wellnes stezku na Kreuzboden (dnes totiž bylo nádherné počasí) a tak jsme si užili lehátka i Kneippův chodníček s ledovou lázní nohou. Část naší rodiny se odvážila na zážitkovou cestu v Saas-Almagell. Užívali jsme si nádherné vyhlídky do údolí i pohledy na úžasné štíty čtyřtisícovek.
            Dnešní mši jsme se museli obejít bez mladých zpěváků a muzikantů, kteří odjeli domů. Narychlo jsme sestavili staré dobré duo flétna-kytara a snad jsme nikoho moc nenaštvali :-).
Večer proběhl konzumací posledních zásob oříšků, brambůrků, alkoholu, sdílení zážitků i zpěvu
nadějného tria. Padl na nás trochu smutek, že už je to naposledy a následující den balíme a odjíždíme.

Sobota 24. 8.
            Odjezd. Postupně jedni po druhých odjížděli a Tabor se vyprázdnil. Před námi dlouhá cesta, za námi krásná dovolená plná zážitků a nových přátelství.
            Ještě na závěr musíme zmínit, že jsme se zde poprvé v životě sestali s početnou skupinou ortodoxních židů, které opravdu nešlo přehlédnout. Všichni vypadali podobně, ne-li stejně. Muži černé kalhoty, bílé košile, modlitební sňůrky, jarmulky na hlavách i nejmladších chlapců a po obou stranách hlavy zvlněné pramínky vlasů, ženy dlouhé sukně a podobně zastřižené vlasy. V těchto oděvech zdolávali stejné vrcholy jako my.

            Moc všem děkujeme, bylo to překrásné, milé ale krátké. Saas-Grund a jeho okolí můžeme všem jen doporučit, stejně jako přátelské ubytování v Taboru, které sice mohlo na někoho působit poněkud skromněji, ale nám se tam spalo a pobývalo lépe než doma. Přátelé, snad se nám někdy něco podobného podaří zopakovat.


Vaši vděční Jan, Hana, Jáchym, Jakub, Eva, Anežka Mračkovi

Žádné komentáře :

Okomentovat